Současnost

Oblaka k dešti se smrákala,
v červené záři mizela za obzorem.
Jen jediná vrána žalostně krákala,
nad svým vlastním hrobem.
------
Peří prosáklé vlastní vinnou,
zobák od krve nahoře drží.
Mrchy ať dnešní noc zhynou,
to jest bylo slovo boží.
.......
Okamžik kdy k letu se nezmohla,
protože její půlka odešla pryč.
Moment kdy sdce z těla by sama si vyrvala,
zavřít se a nikomu nedati klíč
-.-.-.-.
Kde jsou ty časy kdy holubice byl bílá,
kdy láskou ji zahrnoval ze všech sil.
Jaký život nabral její směr, zda kupředu se dívá,
na ten déšť co všechnu radost smyl.
.,.,.,.,
Noc tonoucí se probírala v slunný den,
její peří stále bylo černou barvou.
V duši přání aby vše byl pouhý sen,
ne vždy zázraky se dějou.
-.,-.-,-
Když z očí stékala ji ranní rosa,
podobné slzám poslední naděje.
Procházela po ostří sama,
zpívajíc o tom skřivani smutné elegie.
-.-.-.-.-
V ten čas každý se zamyslel,
nad osudem, který pevnou ruku dřímá nad námi.
Vzpomínal na to jak miloval,
zapomněl,
nenáviděl,
proklínal,
i ctil,
Tu jednu krásnou tvář.