zklamání sama sebe..

Koho vlastně miluji?
Koho z nich vlastně chci?
Jen je zraňuji,
doufám v naději.

Že snad si někoho najde,
milovat mě, ho přejde.
Že se zamiluje a bude šťastný,
bude znít cinkot smíchu krásný.

Že snad se do mě zamiluje,
začne růst naděje.
Že to snad bude jinak krásné,
ne jak teď smutné.

U jednoho mám lásku,
ale všechno dávám v sázku.
Jeho srdce zraňuji
a moc toho lituji!

Druhý je pohodář,
ale já na lásku smolař.
Ani nevím co ke mě cítí,
jestli i pro nás slunce svítí.

Ze sebe samé mi je zle,
že hraju na strany dvě.
Jaké má být mé rozhodnutí,
koho moje slova opět zdrtí?!

Já však vím, jak skončí to,
a už zase vše bolí to.
Zatím jen mě,
tak to bohužel nezůstane.

Kéž bych dokázala vrátit čas,
znova začít zas.
Vzpomínky si ale ponechat
stejnou věc už neudělat.

Pamatovat si to co bylo,
to co by nic nezměnilo.
Vzpomínky by mi nic nevzalo,
srdíčko by se zachvělo.

Proč neumím se dobře rozhodnut,
Ne vždy tobě podlehnout.
Mít aspoň trochu rozumu,
nezpůsobit zas pohromu.

To co jsem vždy odsuzovala,
jsem teď udělala.
Sama ze sebe bych se pozvracela,
nejraději bych si nafackovala!!