Beznaděj

Dohrála deska starých hitů,
nastalo ticho trapnem hrozící
a v dáli umíráček teskně zvonící,
ohlašuje konec našich citů,
jen temné stíny zůstaly tu,
s nimi také dvě duše trpící,
madona ze zdi na nás hledící,
svůj žal je těžko skrývá,
tak už to někdy bývá,
když zhasne plamen v srdci hořící
a byt se stane krutou věznicí,
dva nepřátelé v jedné cele,
to jsou ale vyhlídky skvělé,
v hlavě hlas tiše znějící
mi šeptá slova skličující:
„Přestaň se litovat, to stačí,
sbal se a táhni, ty sr*či,
něco tu hnije pod poklicí,
nejspíš tvoje ego hnijící,
fuj tajbl – to je ale smrad,
nejde to spláchnout, ani vyvětrat,
nelze umýt vodou vařící.“
Občas se cítím jako v márnici,
když přemýšlím, kdypak jsem to spletl
a tu naši lásku jedním šmahem smetl,
kdy asi vznikla čára nás dva dělící,
měl jsem tě přece rád a ty mě ráda,
kam láska zmizela – to je záhada,
zbývá jen trápení, bolest a bezradnost
a nejvíc ze všeho mě děsí skutečnost,
že spolu spíme dál v jedné ložnici.