Bez lásky

Častokrát visím za nohy nad propastí,
zrakem snažím se prozkoumat dálku,
z očí do hlubin padají občasné slzy,
jen z dálky přichází slabá, nevýrazná ozvěna.

Když do mozku přehrne se krev,
vidiny zdají se mi neskutečně skutečné,
když z nebe padá krvavý déšť,
bůh pláče kvůli ranám co nesou náš cejch.

Bez ustání s chůzí pomalou a klátivou,
blíží se postava oděna v černý šat,
v ruce drží nůž, a já nad propastí visím,
hlavou prohání se myšlenky odkud ji jen znám.

Bez lásky, otočen k nebi vzhůru nohama,
vkládám naději do poslední sklenky vína,
vím, že na dně skrývá se prapodivná síla,
prý pravda, pravda o světu a o lidech.

A tak bez lásky,
v psaní pokračuji…