Víla

V sametovém hávu a čelenkou z perel,
kráčí bosky v tvářích kopretin.
Ach kdybych aspoň tenkrát věděl,
že dotknout se tě smím.

Do svých snů tiše lapená,
moje kroky neslyšíš.
V své pohádce bez jména,
přes konvalinek vůně, mou lásku necítíš.

Kolébaná v lučních kvítkách,
svá víčka spokojeně zavíráš.
V nezavitých pampeliškách,
nebe plné hvězd sama uhlídáš.

Pročpak já bláhový,
chtěl bych v tvém klíně svou hlavu mít.
Po lásce hladový,
bez tebe, nechci už žít.

Nač trhat vlásky kopretin
a hádat zda máš mě ráda.
Ve tmu se proměním, sladce políbím,
ač noc, je ještě mladá.

Buď mou pohádkou,
až na do smrti a třeba i po ní.
Žijme s chutí přesladkou,
jež tebou tak nádherně voní.

Dlaň v dlani,
kopretiny do vlasů ti vplést.
Milovat se za svítání
a pod nebem plným hvězd…