Dnes

Uprostřed noci stojí dům
Šedesát oken propadlo snům
Šedesát oken, jen jedno ne,
Okénko v podkroví vsazené
Za ním dva milenci seděli,
Ruce si tiskli, v oči si hleděli,
Vroucně a tiše se objímali.

Však ani okénko jediné
Chlad a šeď pro jednou nemine
Chlad a šeď všedních dnů a nocí
Samota strašnou a širou svou mocí
Vášnivě bude je objímat.

On horoucně šeptával: Jak jsme tu sami!
Však něco jiného bývalo s námi
A slova plamenná šednou a chladnou
Chladným už hlavám rozumy vládnou
A srdce jejich planoucí
Nikdy jak bázliví pavouci
Už více se bláznivě nerozběhnou.

Jak jsme tu sami, říkával,
Jiný už význam dnes dostává
Věta kdys říkaná bez dechu
Dnes už jim neskýtá útěchu
A svojí hrozivou pravdivostí
Zhašená srdce jen děsí.

Dnes jsme tu spolu, příteli,
Na staré časy jsme vzpomněli
Tiše a chladně se objali.

Jsme tady spolu – a přitom sami
Každý zvlášť a nikdo s námi
Na staré časy vzpomínáme ...

Uprostřed noci stojí dům
Šedesát oken propadlo snům
Šedesát oken a jedno též
Z pravdy nám zbylo jen „ať“ a „kéž“
A za ním dva lidé seděli
A jeden o druhém věděli
... a co vlastně?