Anima

Byl den jako každý jiný. Jiné dny jsem neznal a proto jsem si myslel, že takové dny mají všichni lidé.
Sedl jsem si na lavičku na autobusové zastávce.
Zvykl jsem si sedat na lavičky na autobusových zastávkách.
Nepamatuji si proč. Nepamatuji si, kde všude jsem už vysedával.
Můj den byl průměrný.
Nic nového.

Bylo slunečno.

Zamyslel jsem se.
Jak jsem míval ve zvyku.
Nevnímal jsem přitom svět.
Zvykl jsem se zamýšlet, kdykoli jsem seděl na lavičce na autobusové zastávce.
Nepamatuji si proč. Nepamatuji si, kde všude jsem se už takhle zamyslel.
Nic nového.

Bylo ticho.

Seděla vedle mě dívka.
Neviděl jsem ji si sedat. Neslyšel jsem ji si sedat.
Obvykle se všimnu, když si někdo sedne vedle mě na lavičku na autobusové zastávce.
Řekla: „Miluji tě.“
Ihned mne napadlo, že není skutečná.
Nic nového.

Měla zvláštní barvu vlasů.

Zeptal jsem se jí: „Odkdy? Co chceš?“
Byl jsem zamyšlen. Nebyla skutečná.
Odpověděla: „Odteďka. Od první chvíle, co jsem tě viděla.“
Položila si svou hlavu na moje rameno.
Už jsem nebyl zamyšlen.
Byl jsem zamilován.
Nic nového.

Měla lehkou hlavu.

Leželi jsme vedle sebe na lavičce na autobusové zastávce.
Byla ke mně zády a já ji objímal kolem pasu.
Přišel kamarád a usmál se.
Odešel.
Asi mne miluje skutečně – neskutečná.
Snad přeci jen něco nového.

Byla měkká.

Pohnul jsem rukou. Dotkl se jejího ňadra.
Zavrněla.
Políbil jsem ji na krk.
Zavrněla.
Snad mne skutečně miluje – skutečná?
Snad přeci jen něco nového.

Chtěla jen spát.

Když zavřela svoje oči, já jsem své otevřel.

Je den jako každý jiný.
Nic nového.