Tak trochu pohádková...

Stála dívka mladičká
sama a hleděla do zrcadla.
Klepala se celičká
pláčem tak dlouho až upadla.
Zhrzena láskou
plakala a řičela.
Naději svou splasklou
pomaličku pouštěla.
Vzala knihu čar a kouzel
do svých křehkých rukou,
na své lásce chtěla udělat uzel
a zastavit ji. Snad kulkou?
"Na to nemám odvahu!"
Řekla potichu a smutně.
Zkoumala svou povahu,
potřebuje nenávidět nutně.
V knize našla kouzlo nenávisti,
ihned dala se do vyřknutí.
Milovala bez závisti
a přišlo jen odmítnutí.
Dlouhou kletbu na sebe i na něj snesla.
Tíhu toho všeho neunesla,
až v kolena klesla.
Avšak prokletí špatně řekla,
ve jménech se dosti sekla.
Místo svého jména jeho jméno do kletby dala,
tím sama na sebe si vzala.
Ale víc než doteď se nenávidět neuměla,
na něj i na vše kolem zapomněla.
A nenávist se v lásku promění,
ode dneška i sama sebe dívka ctí.
Sebe i jiné, ale vše s mírou.
Její srdce bude tlouci navždy s dírou.
S hlubokou jámou od lásky.
Zraněném navždy srdce zlatovlásky.