Docela obyčejné psaní

Anotace: Jsou chvíle, kdy člověk utrpí ztrátu tak velikou, že se mu nechce ani žít. Jen tam někde uvnitř, je někdo nebo spíš něco, co za něj bojuje a hledá motivaci jít dál...

...Bál jsem se přijmout lásku.

Strach a bolest,
ti věrní přátelé každého neštěstí s ním zůstávali
a nechtěli odejít za stíny minulosti.
Byl to čas mezi dnem a nocí,
byla to doba, kdy člověk jako spí,
byla to hodina temna a pravdy,
smutné pravdy.

...Odkud si vyšla noc.

Pouhou myšlenkou rozhodila po kraji černý samet,
a on s pocitem úlevy usnul.
Tělo přijalo tento stav s vděčností,
a mysl se vrátila do doby,
kdy skutečnost, byla pouhým zlým snem.
Chvíle štěstí přijímala další a další nové pomocníky,
proti zničující vlně bolesti.
Nebylo pochyb, že s novým dnem se její síla vytratí...