Zakletá...

Když se večer stmívá,
snažím se vzpomenout.
Jaké je být živá,
na chvíli procitnout.

Už jsou to dlouhé časy,
každý den čekám na měsíc.
Vycítím noci hlasy,
co jediné přichází vstříc.

Jsem mlha,
bloudící tmou.
Stále znova,
jak dny jdou.

Je to mé prokletí,
setrvat na půli cesty.
Trpím tím zakletím,
osud to udělal ze msty.

Můj život skončil vraždou,
rukou krutě tnout.
To mě odsoudilo bloudit nocí každou,
černočernou tmou.

Zůstali mi vzpomínky,
na radostné chvíle.
Však od nich mě dělí věky,
a to jsou bolestné míle.

Vzpomínám na tvojí lásku,
každou svou hodinou.
Já vsadila na jedinou sázku,
životem prohranou.

Při smyslech mě drží naděje,
že splníš svůj slib.
Tvé srdce mé chladné zahřeje,
až se setkáme,naleznu věčný klid...