Jen dnes...

Jednoho letního večera,
spolu si povídáme,
tiše hrajeme na kytaru,
brnkáme si pro radost

Malicherné
nám hvězdy připadají,
padají pro radost
z odlesku tvých očí,
kam?
Sám nevíš

Do hlubin duše,
černých očích,
tajemných
jak noční nebe
bez mráčků

Pak spolu namalujeme duhu,
vítr ji rozfouká
a
na jejím konci
objevíme poklad

Který ukryt v srdci je,
pod hradbami
které mocně se tyčí
nad duší malých lidí,
jenž odvaha je někdy jejich
větší než tuší,
pro lásku schopní
padnout jsou

zamkneme je
(lásku protože není
duhu protože byla)
a klíč
zahodíme do studny

pod zámky nerozbitnými

do studny
kde netvor hlídá,
kterého lidé
si vymysleli,
pro jejich vlastní
činy,
aby sami hnusní
nebyli

na dně
však sedí
zakletá princezna,
co netvora
denně
polyká,
roní slzy,
nic neříká

mlčí
tak jako kámen
u cesty
polní,
kde lidé okolo něj
procházejí,
jak slepí j
již tolik století,
osud
nám cestu ukáže
vždy

jako hranice,
které koně klamou
(tělem),
jako milníky,
co překážejí

tak jak ostří
jsou lidé,
krysy mezi lidmi
se pohybují skrytě,
hledají oběti,
kterým
život zničí,
pro jejich závist,
že lásku
i štěstí
nyní mají

láska
jen kytarové slovo,
co vybrnkáváš
tak jemně,
křehké jako srdce
víly,
co zakopla
o rosu
na kopretině
a upadla
do říše snů,
ze které se nevzbudí,
stejně jako já.
Usínám
hledíc do tváře plamenům
s neurčitou
podobou

pomalu
oba dva usínáme,
kytary pokládáme
do trávy,
jdeme se milovat spolu,
jen pro dnešní okamžik,
protože
zítra vše již jinak být může,
víly stromu života
nám proplétají životy

životy,
které se nikdy nespojí,
životy,
které bude žít někdo jiný.
Tam v trávě
miluj mě, očima,
které jsi ztratil
už předvčírem,
ve své hvězdě,
která ti spadla
(jako srdce)
do klína.
PROSÍM

jen dneska,
zítra
již povinnosti volají,
do života,
kde v městě lidé jsou,
na sebe jako zvířata
v přírodě,
leč jsou mnohem
více ohavnější

Na zítřek
nečekej,
zítra je nejisté
dnes ještě víc.
Bojím se návratu
tam,
drž mě,
podej mi ruku
a třeba mě i přikryj
nahotou lidí

Jen dnes…