Opuštěná

Lavička v parku, on a ona.
Hlavy skloněné, ústa němá,
v očích prázdnota
něhy oproštěná.

Odešli.
Každý jinou cestu volí.
Lhostejní!
Nebo ještě srdce bolí?
Kdo ví.

Zůstala tam opuštěná stát,
smutná,
v konci se silami,
zoufalá,
víc než oni sami.

Cítí se jak stonek růže,
vždyť poranit se každý může,
když si s ní začne hrát.

Láska, neviditelná kráska
na srdci hraje strunách,
myšlenky opájí a laská
touhu počítá po minutách.

Láska, ozdobená smyslností
v milostné vášni objetí.
Něžná v andělském vzepětí,
spalující peklem prokletí.

Ber si z ní,
co štědře dává,
nekonečná,
jako vesmír je.

Nezapomínej,
že tak, jak ráda mívá,
tak i ráda zrazuje.