Dopis...

Chtěl jsem tento dopis, napsat ve verších,
ale ještě nevím, jak bych slova spích.
A tak se v tom plácám, jak děcko v kaluži,
leč není kam bych chvátal, když nic mě nedrží.
Rýmy lítaj hlavou a hudba v pozadí,
když není nikdo jiný, snad mi poradí.
Kytara mě svádí na slůvka líbezný,
když pár akordů sladkých struny rozezní.
Buben tiše víří, však neříká mi nic,
lze jen tušit z tempa, že chtěl by zahrát víc.
Až pár tonů z flétny po duši pohladí
a dva obláčky z dýmky to vše doladí.
A ty obláčky z dýmky, co vše doladí,
nejlíp totiž chutnají s tou hudbou v pozadí.
Tak se prosím nesměj, já vím, chce se ti teď smát,
jen dva obláčky z dýmky a hned je o čem psát.

Venku málem svítá, já nejdu ještě spát,
noc se s ránem víta a má to rychlý spád.
Vínečko červené z včerejších červánků ve sklence dva ločky ještě tu mám a stádo oveček nebo snad beránků v zástupu u dveří už od včera znám.
Hudba mi utichá a tužka mi odmítá, dál ještě tobě
cokoli psát, tiše jen zavzliká, že sám ti do ucha zašeptat mám,
jak rád tě znám.
Do ouška které tenkrát mě zlákalo
na těch pár hezkých společných chvil,
pak už jen srdéčko to moje plakalo a já
se v slzách utopil.
Jezero touhy, nářku a smutku, čas dávno někam
sebou si vzal a na dně slaném co po něm zůstalo,
našel já sebe, když z mrtvých jsem vstal.
Jen několik úplňků a několik dní,
našla mě láska, když hledal já jí.
Ten den jsem slavil a dostal jsem dar,
nejdražší ze všech co mi kdo dal.
Však pár dnů poté, mé oči uzřely, dvě modré studánky,
a ty víš komu patřily.

Vzpomínky vybledlé zas v barvách zářily
a v noci potají SLZY SE VRÁTILY.