Utajená

Byla jsem mrtvá,
ačkoliv oheň plál stále,
hrála jsem divadlo,
osud mě zval i tak dále.
Strachy mé vlastní svázaly duši,
Amorův šíp zasáh´ mě kuší.
Stála jsem zmatená v temnotě strachů,
obklopena jen hromadou prachů.
Však nikde lásky nebylo,
srdce tlukot svůj pozbylo.
Pak přišla myšlenka,
po ní i čin,
ty bídná minulosti,
raději zhyň.
Kudy projdu, tam trosky, popel a žal,
osud můj mi k placení poslal mou daň.
Ačkoliv chudá jsem, přec něco mám,
proto já svůj kousek přeci jen dám.
Bez lásky nejde žít,
dnes už to vím,
o lepších zítřcích už si zas sním,
chci z toho kalichu přeci jen pít.