O princi a víle

Kdysi dávno

v zemi sněhem pokryté

kde bílo celoročně bylo

narodil se malý princ

jedné noci tmou zakryté.



V tu noc

tajemstvím opředenou

jeho matka

naposledy nadechla se

a král oplakal ji na kolenou.



Leč malý princ

ten nevnímal to

rostl vesele na hradě

netrápila ho samota

vnímal a miloval jen zlato.



Zlatým mečem

oháněl se kolem sebe

když se synem podkoního si hrál

pod bleděmodrým

krásným nebem.



Tehdy v lese uviděl ji

jemnou, s bledou tváří, vílu

tehdy poprvé

ucítil ji

nadpozemskou sílu.



Promluvil k ní

hlasem dítěte a řekl

„Tys má vyvolená paní

tebe až já budu velký

vezmu si za ženu" a poklekl.



Víla shlédla na něj dolů

a tuze se zachmuřila

„Tys malý princi a já

já nestárnu

tobě špatnou ženou bych byla"



Přesto každý večer

po dalších mnoho nekonečných let

chodil den co den

princ do lesa, kde hledal ji

když nenašel ji, zhroutil se mu svět.



Přistoupil před starý

majestátní smrk

vší silou vrazil si meč do puklého srdce

plakal a před sebou uviděl ji

než přišla si proň matka smrt.



Víla zazpívala mu

tesknou píseň poslední

poté navždy ztratila se

a nikdo ji už neviděl

leč spolu věčně v lese dlí.