Nenaplněná láska

Dal si mi svou růži,
ani nevím jak a proč,
chtěla jsem jich plnou nůši,
hleděla jsem za loď.

Okouzlil mě jediným pohledem,
ani se nemusel moc snažit,
zamával ve vzduchu svým kordem,
nemohla jsem se ho nabažit.

Úsměv jeho byl nádherný,
zářilo z něj štěstí,
neskutečně pohledný,
svět se se mnou točí.

Bohužel nikdy nebude můj,
on už svoje štěstí má,
nikdy mi neřekne stůj,
a buď navždy jen má.

Snad se někdy svého smutku zbavím,
mé lačné srdce po něm touží,
ale i když jednu věc vím,
chci mu zemřít v náručí.

Z celého srdce ho miluji,
ale nikdy se to nedoví,
před ním se jenom shazuji,
ten jeho podhled ledový.

Srdce mi hraje jak staccato,
proč si mé srdce vybralo zrovna jeho?
On je nad všechno zlato,
vzdala bych se toho mého.

Sním o něm každou noc,
aspoň mi ve snu patří,
má nade mnou šílenou moc,
doufám, že ho ještě spatřím.

Pro něho bych se obětovala,
jen ať je pořád šťastný,
má loď už dávno ztroskotala,
jsem jak pes oddaný.

Celý svět bych prošla,
každou skulinku, každou skrýš,
jenom abych tě našla,
ale proč když o to nestojíš.

On už svou ženu má,
krásnou a jemu patřící,
pravidla už jsou daná,
jsou jak slunko zářící.

Žárlím na ně z celé duše,
najednou ztrácím vůli žít,
chci se podobat mouše,
aby mě mohli lehce zabít.

Otočím se ke slunci,
a všechny stíny padnou za mne,
snad jednou budu moci,
zapomenout tak hravě.

Bolest nejde utišit,
snad za léta páně,
bych se mohla praštit.

Proto odcházím daleko,
tam kde mě nikdo nenajde,
je mi to moc líto.
Miluji tě ...