Cesta

Když projdeš clonou deště
a popřemýšlíš ještě.
Možná tě to napadne,
kapička padá a pak v zem zapadne.
I květina v trávě si povšimne,
vstane,ale z hrůzy zase povadne...
To,co viděla,bylo neštěstí,
to hříšné lidské neštěstí!
To,co je plné bolestí,
zapříčiněno hloupostí,
člověk se do něj zaklestí,
a neštěstí ho nepustí.
Vzrostlé z lásky,
ze smutku visící za provázky.
A hlavně déšť,cožpak ten nepůsobí depresivně?
Ano,působí a velice vlivně.
Vždy,když prší,znamená to slzy.
V slzách tě prosím,
dávám najevo svou lítost,
Na tebe upřeně civím,
A vidím jen tvou chlípnost.
Řikáš,jak mě miluješ,
a pak do očí mi vmeteš...
jaká jsem hrozná...
jsem z toho nemocná.
Denně cítím strach,
jaký jsem ještě necítila.
Kolem mě je pach,
že dobrá víla ve mě již dlouho nesídlila.
Trpké je srdce mé,
i když jsem pořád s tebou,
cítím se vysíleně,
a přece bez tebe.
Můžeš být u mě hrozně blízko,
můžeš mě i políbit,
a já budu tě milovat,
i když mě budeš bít.
nechám si srdce rvát,
když o to budeš stát.
Však ty víš,že mě můžeš mít,
kdykoli budeš chtít.
Bojuji s tebou nesmírně dlouho,
a marně křičím: Moje TOUHO!
zachraň mě a odveď pryč,
jako v potoce,když uplave ti míč.
Útěchou jsou tyto slova:
až ze mě jednou bude vdova,
zmizí jak bolest,tak i smutek,
to bude v mém životě dobrý skutek.