Jednou zavolal.

Přišel čas setkání,
dlouhé je čekání,
ten, kdo přijít má
nespěchá.

Myšlenky halí se do šedi.
Lepší odejit raději,
než zklamaná být později
falešnou nadějí.

Rozum radí, dej mu čas.
Stále slyšíš ten milý hlas,
srdce bušilo ti jako zvon,
rty šeptaly, to je on.

Zaslechla kroky, konečně,
znovu posadí se netečně.
To není on, tiše prohodí,
ta bílá hůl se k němu nehodí.

Oslovil ji, polekaně vstala,
tohle, tohle nečekala.
Omlouval se tichým hlasem,
prý mívá problém s časem.

Zůstala jak němá stát,
on se začal usmívat.
Cítím, že chcete odejít,
nelze vám to za zlé mít.

V ruce držel kytičku.
Prosím, jenom chviličku,
nepřišel jsem vyznat lásku,
jen pozvat vás na procházku.

Do tváře mu tiše hledí,
co se to s ní děje neví,
náhle ruku svojí
s jeho rukou spojí.

Slyší jeho smích a vyprávění,
o mořích a touze po domově,
smála se s ním i svému snění,
že ještě najde lásku v sobě.

Hledí na něj a oči jí štěstím září.
Pozval ji, prý jen na procházku!?
Jak krásně nádherné je stáří,
když potkáš v něm svou lásku.