Pro mojí Lásku

Někdy tak přemýšlím,
když se trochu zamyslím.
Vymýšlím rýmy o Tvé kráse,
o něžných polibcích zase,
o tom jak jsem s Tebou rád,
jak jsem Tebou nadšený,
do bláznivých snů zasněný,
jak si chci dlouze povídat,
písničku mnou složenou Ti zazpívat,
nejsem umělec,
nic si nechci namlouvat,
ale když píši Tobě,
cítím se jako bůh,
jako nekonečný kruh,
jehož jsi součástí.
A tak dále píšu,
o naší budoucnosti,
nesdílné přítomnosti,
nekonečné náklonnosti,
kterou k Tobě cítím,
jako včelka,
letící nad voňavým kvítím,
cítím se,
když něžná součást Tvá,
na pozdrav mi zamává.
Tvou sladkou tvář v mém srdci,
ale stejně přeci,
mám tam i svoje věci,
jenomže jdou stranou,
když časy lásky k popletené hlavě mi vanou,
protože ten čas umí do duše zpívat,
bolesti života v sobě skrývat,
a ten pocit,
jde společně s Tvými kroky,
ladně pohupujícími se boky,
díval bych se na Tě celé dlouhé roky,
chci Ti dokázat jak Moc Tě Miluji,
jak Moc tě Mám Rád,
protože ten pocit do srdíčka,
chci do nekonečna dostávat.
Možná moc chci,
a nedávám,
možná nezasloužím a dostávám.
Já však chci něco i Tobě dát,
tu písničku ti zazpívat,
Tvé myšlenky láskou napínat,
štěstí do dlaní Ti posílat,
a když tu někdy v pokojíku,
slzy roním,
po větru posílám slova promiň,
a najednou se nade mnou,
zjeví hvězd pohádka,
jak malá to zahrádka,
oproti Tvým věrným očím.


Když teď tak na konci básně vzpomínám,
našla jsi mne bez radosti, bez štěstí, samotného,
ale vzala jsi mně za ruku,
a došla semnou,
do světa radostného.
Za to já jsem Ti moc vděčný,
a proto si báseň přečti,
a omluv syndromy mé výřečnosti.