Vyznání

Mé srdce bloudilo, dlouho a tiše, má pokorná duše teď tato slova píše. Býval jsem smutný, chyběla mi něha, býval jsem osamělý, která duše by tohle dobrovolně chtěla? Býval jsem přísný, tvrdý jak kámen, chtěl jsem se ukrývat za tmavým rámem. Přestal jsem věřit, doufat a snít, na tvrdé dno, často jsem slít. Chtěl jsem být milován, přátel mít spousty, navenek šašek byl, uvnitř jen trosky...
Pak se cos změnilo, život to tak chtěl. Kdy přesně? Nevím již, vím jen, že jsem oněměl!
Poznal jsem ženu, jenž múzou mi byla. Poznal jsem dívku, která mne povzbudila. Poznal jsem anděla, který mne zvedl, pomohl pochopit, za ruku vedl. Zčista se zjevila, odkud, to nevím dnes, jako by přišla snad, až z prachu velkoměst. Byla to kráska, tváře jak víla, co bylo však krásnější? Ta její síla! V tom jejím životě, jistě si prošla, trním a bodláčím, z cesty však nesešla. Láska jí chyběla, doteky, něha...Nevzdat se, vstát a jít! Tomu mne naučila! Pokaždé, když znovu upadnu, vzpomenu si na ni, jak říká: Měj sílu! Odvahu!
Nakonec potkala muže jak ze snů, ten, po němž toužila, našel k ní cestu! Zní to jak pohádka? Nevěřte tomu! Nebýt tak silná a odvážná, nedojde k tomu!
Ptáš se mně hladově, kdo je ta žena a anděl? Jedna to osoba! Osud tomu chtěl.
Není již potřeba radit ti drobounko, je to přesně tak! Jsi to TY, VERUNKO!
Čistota a moudrost ti nejsou cizí...kolik z nás však ví, že znamená to tisíckrát více, než všechno zlato ryzí?
Tvá vnější krása je jistě příjemná a osvěží...ale tvá krásná duše uvnitř, hmm...pánové, to je přece TO, oč tu běží !!!
MILUJI TĚ!