Smutnění

Připadám si, jako kdyby mým osudem bylo procházet pouští,
- pouští smutku,
dělala jsem v životě dobré, ale dopustila jsem se i
- zlých skutků.
Stejně jako vyvedl Mojžíš Židy z egyptského zajetí,
- Egypt má doteď ty strašné rány v paměti,
stejně jako Ježíš přečkal v poušti 40 nocí a dní,
- kdy o vykoupení lidstva z hříchů sní,
stejně tak já bych potřebovala vysvoboditele a víru,
- abych mohla svůj život dožít v naději a míru.
Vysvoboditele, který by mi pomohl z té propasti beznaděje,
a víru, která by dokázala obrátit v dobré to zlé, co se děje.

Jdu horkým a suchým pískem, prahnu žízní,
- zřejmě další řádky jako klišé vyzní.
Žízním snad po velké lásce,
- či po tom, kdo líbal mě sladce?
Přijde mi, že mé srdce snad ani nebije,
- tělo mé, co chvíli ledový pot polije,
srdce jako u ledové královny je chladné,
co deštivý den, chmura na mě padne.

Říkám si, zda lepší by nebylo do rakve tmavé se schovat,
- bylo by lehké však svůj život tak brzo dokonat?
Do rakve krvavým saténem zahalené,
- kde už ani jediná slza neukane.
Ponořit se do tmy tmoucí,
- zavřít oči za ohnivou loučí,
spát spánkem věčným,
- a s úsměvem na rtech nekonečným.
To by však nebylo příliš důstojné,
počkám, až rozhodneš ty, Pane!