Pro Péťu

Před dvěma roky jsem tě poznal,
fotku z toho večera pořád vlastním.
Tvůj úsměv zcela mé srdce rozsekal
a sešívačku na něj těžko sháním.

Toho večera jsem se zeptat bál
a ještě teď si za to nadávám.
Mnohokrát jsem už před touto otázkou stál
a vím, že té otázce na rozloučenou zamávám.

Běžel čas a já to cítil čím dál tím víc,
na nic jiného jsem nemyslel.
Vím, že nezmůžu už nic,
vlastně od začátku jsem to věděl.

Někdo říká, že naděje umírá poslední,
a tímto heslem se já řídím.
Teď stojím sám u jezera v době půlnoční
a uprostřed svítit měsíc vidím.

Už tolikrát jsem cítil nějakou šanci,
kterou si z našich schůzek odnáším.
Nejsem svalouš, nemám auťák ani miliony v ranci,
ale jsem obyčejný kluk a lásku ti přináším.

Možná jsem přehnal tato slova,
co vyplývají z mého citu.
Kéž bych měl srdce z olova
a neměl v puse tuhle notu.

Jak hřmějící bouřku v hlavě tě mám
a ty víš, že to nikdy nevzdám.
Chci, abys šťastná se mnou i beze mě byla,
na všechny strasti ihned zapomněla.