Vyznání

Umíš si vůbec přestavit,
jak těžké je pro mě s tebou být,
své srdce zastavit, nemoci tě políbit,
tiše se s tebou smát, tvou ruku v dlani hřát,
lásku ti dát, ale nemoci si jí brát!
Umíš si to vůbec přestavit?!…

Chápeš, co ti tímhle chci říct,
že jen s tebou chci být,
Po boku tě mít,
svůj život žít.

Prosím, snaž se to nejdřív pochopit, dřív než mě budeš chtít odsoudit,
jsem sice jiný, ale ne ten, co se za to stydí.
Do rukou ti vkládám své city,
teď na řadě jsi ty.

Ptám se sám sebe, proč tady končí mé nebe?!
proč mě to tolik zebe, že přicházím o tebe,
To tvoje:
Vždycky jsem tě měl rád, ale spíš jako kamarád,
Zranilo srdce moje.
Proč to tolik zebe?!…

Chtěl jsem být něco víc, ale teď nejsem nic,
Proč jsem se nespokojil s málem?!
Proč jsem chtěl být tvým králem?!
Proč mi nestačilo, to co jsem měl?!
Proč osud náš měnit jsem chtěl?!
Mohli jsme být, tak šťastný,
mohlo to být tolik krásný,
kdybych to nezkazil,
osud náš nezměnil.

Pozdě už vzít něco zpět,
když jsem ti dávno řek těch pár vět,
co přetočilo náš svět,
upoutalo na mně tvůj hněv.
Už chci slyšet, jen andělů zpěv.