Proniká

Ty nejhezčí chvíle jsou ty nejbolestnější
Kdy láska klepe a já nechávám ji vejít
Nechávám ji dělat si se mnou, co chce
co nejdůvěrněji
Pouštím ji dovnitř a vůbec nepřemýšlím
Mělo se to nebo nemělo stát?
Už dávno vím, že nemohu rozhodnout za ni
Nemilovat či milovat...
Není to v mé moci, ať sebevíc se bráním
I když vím, že je to jednosměrné
Nenadělám nic
Je to zřejmé
Proniká do mých žil, mé krve
Proniká do mých myšlenek
nezávisle na mém rozhodnutí
K šílenství mě nutí
K panice mě nutí
A tak panikařím
ve vzpomínkách na to, jaké to bylo
Cítils to stejně?
Nebo jsem v tom zase sama?
Proniká do mně, jako by mě znala
Přiznávám, že mě musí znát
po všech těch pokusech,
zoufalých snahách
někoho upoutat,
někoho milovat
Přiznávám, že jí to neztěžuji
Přiznávám, že tě chci fakt mít,
že mít tě vedle sebe, mít tě...
Zase bych mohla žít...