A víc už nic

Zosnovej báseň, řku ti k rozloučení.
Sepiš ji v pergamen, věnuj jí políbení
ať je jak živá až pošleš ji v tobolce
k holubí nožce uvázané.

Zamávám z okýnka, hedvábným kouskem látky
zmenší se v tečku, jak kaňka v papíře
zamávám naposled tounouce v nedohlednu
zamávám, zapláču ... zapomenu ...

Ještě tu stojíme a v dálce skřípou koleje
stojíme zasnění, v dálavách zbitečky vzpomínek
zůstal jen pramínek, steče mi po tváří
v trati se vytratí ...

Ušli jsme cest, tolik co průvodčí zahlíd jen ve spěchu,
pěšin a silnicí, nerovným krajem a v kopcích se vinoucí
ušli jsme tolika cest, jen matně se v kalužích
setkaly naše odrazy a zamávání ...

A jednou či dvakrát v těch vysokých kopcích
sejdem se doopravdy. Věnuješ mi úsměv a já ...
dám ti jenom verš, co updl z hloubek snění
podám ti drahokam broušený v odpuštění
A víc už nic ...

Uvidíš trilión odlesků v tom kameni
věcí co nastaly a věci co už nikdy nebudou
v hedvábném kousku látky
ve vlaku co odjíždí
nechám ti k nohám padnout
poslední drahokam ...

A možná ho nenajdeš,
k ránu se v trávě leskne tolik věcí ...
A víc ... už nic ...