Víla

Za vesnicí, ve které štěká pes,
se nad obzorem tyčí les.
Má temnota v něm přežívá,
i můj smutek tam taky pobývá.

K tomu lesu přišla krásná víla,
zářila z ní lásky síla.
Kéž bys byla tou krásnou vílou,
a zahltila mně taky touhle tou sílou.

Uprostřed toho lesa jezírko je
a ta víla se na něj tak hezky směje.
To jezírko jsou moje oči ubrečené
a ty máš šaty od něj promáčené.

Tolik něžných slov ti chci povědět,
je lepší o tom radši ani nevědět.
Ty pořád nás dva odmítáš
a od hořícího lesu odlétáš.

Ten les jsi ty vlastně zapálila,
svou krásou jsi mě pohltila.
Teď les bez víly shoří na popel,
i ten pes ve vesnici na mor pošel.