Ztracen v zapomění

Zatracen v zapomnění…

Z šuplíčku svých snů, list nesmělými písmenky pokryt,
roky v prach se vžral, nebyla odvaha dát jej dál…

Až jednou v smutném tom rozmaru, já našel as odvahu…
do éteru bojácně vstoupil, písmenka v šanc jiných sklopil.

Mockrát v naději čekal že někdo porozumí co jsem psal…
však bolestná kritika, výsměch krutý…tak moc jsem se bál.

Smysl vyprchával, radost v mlžném nekonečnu mizí…
písmenka s upřímností psaná, jako by byla náhle cizí.

Bolest z nepochopení mou duši naivní krutě svírat počala…
když tu náhle z ničeho, ke mně hvězdička jasná přisedla.

Haló ty tam v dáli, já četla písmenka tvá která duši mou hřála…kdo jsi, co si, kde jsi, že s citem nevídaným si hrála.

Oči nevěří, stokrát čtou poselství, dušička v koutě se krčí…
je to skutečnost, nebo jen další bezcitná krutost dračí!

Nesměle hodiny kyvadlem věčného času, do hrudi mi buší…
jen to mé snivě naivní nitro již cos zas tuší.

Sen krásný, neskutečný, rozprostřel svá křídla motýlí v rychlém souzvuku duší, nesmělost srdce upřímností ovíjí.

Smysl v touze radost dát, opravdovostí se již nikdy nebát…
ano nebát, nestydět za prostý a tisíckrát nezištný cit.
Hřát se v jistotě, že já to neuvěřitelně velké štěstí směl mít…

Směl mít…ano, poznat tebe, pochopit tvou duši, tvé srdce…
srdíčko tolikrát zklamané, životem nejednou krutě zkoušené.

Kamínek po kamínku v souzvuku jsme hravě skládali…
věřili, nevěřili, hledali, smáli se i s upřímností hádali.

Sen i víra v tebe se hrdě v bezpečí křídel tvých hřála…
byli jsme tak daleko a při tom, jak bys přede mnou stála.

Krásná slova, duše nekonečná v citu, vrátila smysl v bytí… ano v bytí i když jen v tom snovém a nevině virtuálním žití.

Stín však neustále v paty mi kráčel, že nemám právo, nárok
ano…strach mě dusil i když duše štěstím zrychlovala krok.

Ano…zrychlovala a nesměla, posledním krokem naděje
v prázdnotu se hroutí, pěst tvrdá osudu tě v bolesti kroutí…

Smrt nelítostná a přes to milosrdná, duši tvou bohu vrací…
Ano…nesmět vědět se v šíleně krutou bezmocnost obrací!

Pro boha proč! Křičí předtucha zlá v hrozném zatemnění…
proč křišťál citu, osudem zatracen je v kruté zapomnění.

Proč, proč a stokrát proč?

S poctivostí neskutečnou a pravou šel jsem cestičkou hravou
tak jako dítě malé, mazlil se s každým slovíčkem tebou dané.

Tak proč, proč, proč?

Neublížil jsem, ni schopen bych toho nikdy nebyl…
Přesto nakonec zle poražen, tu v kolenou klečím…
Nestydím se, že v zoufalství nad ztrátou duše brečím…

Bylo to tak čisté a úžasné, krásné až snově neskutečné…
Ano, to neskutečno které tě jen jednou v životě potká…
A když prohraješ, prázdnota ti v duši těžkou mříž utká.

Abys věděl že ti nebylo dáno právo ni žádného znamení,
Ano, abys věděl že jsi zatracen ve svém věčném zapomnění!

Marné jsou tvé slzy, prosby, vzdechy i tiché volání…
Nejsi nic, nebudeš už nic a nikdy nebyl jsi k poznání.

Jen sny tvé nekonečné, cituplné a tak hrozně naivní…
Ano, ty ti snad zůstanou, ale nic už nikdy neovlivní…

Byl jsi a dávno nejsi už…
Neplač, jsi přeci muž…
Opravdu jsi muž..?
Ba ne, jen sen…
A sny končí…
Ale proč..?
Pro nic…
To bolí!
Moc…
pá…
á…
…
..
.