Milencův nářek

Kde jsi má křehká vílo?
Mé srdce touží slyšet tvůj hlas,
má duše touží po tvém pohlazení.
Volám na všechny strany,
modlím se a blázním,
kdy tě opět spatřit smím?

Kde jsi má překrásná vílo?
Osamělý ve svém malém pokojíku
vzpomínám na tvůj úsměv.
Sním, abych si připomněl tvou blízkost,
sedím tu a vzdychám!

Kde jsi andílku zářící svou čistotou
z temnoty jenž nás oba obklopuje?
Kolik je povinností, které nás od sebe oddělují?
Kolik je času, co plyne v odloučení?

Naše těla jsou nám vězením a závažím
co nás připoutala k zemi,
zatím-co já se chci s tebou vznášet
a tančit v lesích, na lukách,
napříč vesmírem bez omezení!
Bez pout času a oddělení!

Jak ti mám povědět o svém splínu,
o svém smutku a stesku?
kdo by ti mohl zprostředkovat mou zprávu
aby jsi věděla o mém pláči?

Proč Bůh, který je v mém srdci
a který je také Bohem tvým,
nepošle ti znamení krásné o tom,
co všechno může být?

Kde přebýváš , ty krásné stvoření?
Déšt´ se k zemi snáší za okny
a mne rozum snad opustil
když nemám chvíle stání!
Odpust´ mi prosím mé žalostné lkání!

Vím, že oba už jsme dospělý,
že měl bych být už rozumný,
ale srdci těžko
rozum kdy zavelí!