Mlčenlivá slova

Bázlivý pocit někoho chtít,
hlavně toho, koho si přejete mít.
Jaká je ale realita,
to není sen, co se nám zdává...

Sen je nedotknutelná věc,
něco nač si šáhnout je nemožné.
Stačí pár vět
a vše se zhroutí hned...

Nač plakat, když není proč?
Nač něco chtít, když nemá to cenu?
Nač doufat, když to beztak nevyjde...
Nač v něco věřit, když to nikdy nebude reálné...

Vlastně jsem jen vzduch,
co snívá s oblohou.
Schovává se v knihách
a pláče nad osudem...

Teď už vím, že jsem nic.
Že jsem jenom malej dílek v té skládance,
který, když se ztratí,
dá se nahradit jiným,
co bude pasovat líp...

Proč chci to,
co nikdy nemohu mít.
Proč si přeju něco,
čeho se nemůžu dotknout.

Proč doufám,
že se něco změní?
Proč podléhám naivitě,
ptát se, proč to chtít?

Být zamilovaný je zvláštní věc,
věc dosud nepoznaná, neprobádaná.
A vidím, že tak to asi zůstane,
jako mlčenlivé verše básníka...