Bezesný sen

Hledím do zrcadla co blýští mé osudy,
není jistoty zda sním čí bdím.
Není světa,kde na lásku se neberou ohledy,
hledím sám do sebe bojím se toho co vidím.
Měsíc bledý,slunce zachází,
posledním paprskem červánek bledne.
Bojím se noci,toho co vní příchází.

Sen co krásným se zdá.
Sen o dívce co dojemným jest.
Sen ve kterém probuzení jest jen podlá lest.
Sen v němž probuzení jest vněm nicoty.
Sen kde jest pravda tolik podlá.

Bezesný sen o dívce co tolik trápí,
bolest rovná se úzkosti,slzy mi šat krápí.
Nechci být probuzen jen o dívce krásné chci snít,
nevím jak spát navždy,tu dívku jen pro sebe mít.
Vědomí že sen není snem tolik bolí.
Realita jak nůž do srdce bodá,
snad je to svědomím co tolik hlodá.

V kolenou zlomený,slza za slzou,
každá slza jiným osudem.
Jedna slza radost, druhá trýznivá bolest.
Není motliteb co jsouc vykoupením,
králem krutých skutků opředen v hábitu zapomění.

Je to sen přesto se tolik známe,
ja v roli básníka ty v roli víli.
Prosím tebe za každou spásnou chvíli,
jsem jen tvůj ač nejsem v tušení tvém.
Láska bez tebe vílo mám není láskou,
láska co trápí jest pouhé mučení.

Chci tě mít.
Chci aby sme oba o sobě mohli snít.
Chci jen štěstí v podobě tebe,
nechci nic víc než aby si mé dala své nebe.