Samota

Znám jedno království,v něm smutný je hrad.
Křehké tony skryté harfy teskní tam.
Tak roste malá něžná květinka...

Kolik listů zatím vánek v řece zkoupá...
...než příjde tam život sám??

Ta květinka své city skrývá,
je němá,tak co jí zbývá...
Ona neukáže svou pravou tvář,
však stejně ji moc dobře znáš!
Sama v sobě pěje písen o touze ,štěstí
a že lesk a sílu ztrácí tvoje oči!
I dnes v tom hradě pod oknem pěje,
že odešel život,naděje,co u srdce hřeje...
ten život mizí pod peřinou prachu,
jen kytička sama,plná života,plná strachu.
Dveře k ní jsou zavřené..
nikdo nemá klič...
..kdosi bušil??...
někdo buší..
ale ona moc dobře ví,zase klamání tuší...
její slza spadla k zemi,
ona padá za ní...

každý,každičký den,každý živý sen,
cítí čím dál víc,
...že už brzy po ní nezbude nic...