Františkánská zahrada

Půvabné zákoutí poblíž Václaváku
plné je lidí, růží a ptáků.
Zažilo úsměvy,
zažilo pláč,
dnes už však neví
proč to či zač.
Zná všechny tváře
a paměť má dlouhou,
měsíce záře
chvěje se touhou
dosáhnout k růži tam v tmavém zákoutí
však jeho paprsek nesmí se dotknouti
onoho květu
tam v dětském koutku,
kde navzdor světu
mě líbals jak loutku
bez vůle však se srdcem v plamenech
a v pevném objetí
zazněl můj pouhý vzdech,
že děsíme děti.
Pak zvedls mě v naručí a nesl zas dál.
A malinký chlapeček mámy se ptal,
jestli jsme opilí.
Ne, to jsme nebyli.
A já letěla vstříc slunci a v smíchu
v duchu se oddávám sladkému hříchu.
Líbám tvá ústa a srdce mi říká,
co by snad bylo,
kdyby ta zahrada poblíž Václaváku
plná těch lidí, růží a ptáků
zůstala tichá.