Realita

Sedím tiše vzadu v koutě,
v ruce mám to srdce z poutě,
myslela jsem, žes ho z lásky dal!
Vím, můj táta mě varoval.
Varoval mě před tebou,
před tvou touhou nezkrotnou,
nejsi pro mě pravý princ,
teď už nechci vůbec nic,
od tebe ne, já už znám
cenu toho, co nemám,
cos mi vzal a nevrátíš
a za jinou zas běžíš,
snad neuvěří ti jak já!
Byla jsem holka bláhová,
když celou dobu myslela jsem, že
nejde ti o těla, ale o duše.
Teď už vím, co ty jsi zač,
mně však zbyl jen hořký pláč.