Láska

Zapaluju ranní cigaretu, prohlížím si podšálky
Takhle odjet, pryč, někam do dálky
Může být jen snem, jen můj sen poslepovaný
Už jsi ztratil tři hrnečky, pěkně malovaný
Bojím se však že ztrácíš mnohem víc.
Mě? Ne to ne. Vždyť ty víš. Polibek na líc.
To stačí k tomu abych zůstala, abych neustále poslouchala tvoje obviňování, tvoje žárlení a tvůj hlas.
A ten vlas, co se třpytí na tvé hlavě, ano ten šedivý vlas.
Slzy, připadám si že už někdy oplakáváš i to že jsem tvoje.
A neustále poslouchám „ Jsi jen moje!“
Copak jsem něčí věc?
A opakování slova věř. Věř.
Věř mi prosím, stejně nepomůže.
Copak můžu dál? Vždyť přijdu domů a všude rozházené věci, hledáš jiného muže.
Otázky jsou stále stejné, s kým, proč, kde.
Ale láska stále žhne.
Stačí zašeptat slovíčko miluji tě, jen se bojím, povídá.
Dva vášnivé polibky na krk, a potom se kouká těma očima.
Maminka mi říkávala, že někde v něm je zmije, stočená.
Ty modřiny na tváři zamaskuju snadno, ale co šrámy na duši.
Urážky, které se nedají snést, vrátí se z hospody a na dveře buší.
Křičí nadávky, na papíře důkaz s neznámými čísly.
Někdy si říkám, proč na něj nepošlou psy?
A co já? Já, od slz mokrý polštář mám.
A pod polštářem snubní prsten svírám.
Druhý den, oči plné slz, omluvy, a prosení o odpuštění.
Své vzpomínky uložím do zapomnění.
Polibky na ruku, na líc, na rty.
Kdo mě tu dokáže podrazit, to ty!
Už ani nevnímám že něco takového říká.
Příjdu domů a na hodinky si tiká.
Proč?
Proč tu ještě zůstávám?
Nechávám se unášet představám.