Nekonečná

Tak jako noc se se dnem střídá,
Tak jako život jen smrt přináší,
vím že mi lásku svou vydáš,
která jak kůň peláší,
peláší ke mně.....

A na co je vlastně láska?
Pro bolest co z ní plyne?
neb snad pro utrpení co přináší?
Vždyť lidstvo je jenom cháska,
co si lásky neváží......

Daruj někomu lásku, srdce.... ACH!!
jak zrádně se to tváří,
vždyť každá láska končí stejně,
jen slzou na polštáři......
Tak proč tedy?

Proč člověk stále tu stejnou chybu dělá?
Proč jen utrpení hledá?
Cožpak v sobě hledá pocit
co nikdo mu už nedá??

Pocit který kdysi míval,
který duši jeho uklidnil?
Často o něm člověk sníval......
Kam se poděl?....
Zmizel snad?...
NE!!!
Sami jsme se ho vzdali,
když na zemi jsme se vykašlali,
den za dnem nám ubíhal,
rychle, rychle jako rozbouřená řeka,
už nikdo ho nestíhal.

Je to k nevíře....
jak je to jen možné?
Jak se to mohlo stát?
Jen ty otázky nám zbyly
a touhy řeky rozvířily
Tak proč ptám se tisíckrát?!

Nadáváme na zemi, na boha,
tisíce viníků jest,
však žádný odpověď nezná
Proč tedy?
Odpověď je prostá
člověk hledá na špatných místech,
však teorie je sprostá ode mne, od člověka,
Jen lidi sami za to mohou!!

Lidská pýcha, nenasytnost
a dalších tisíc vlastností jež pozitivní nejsou,
prý máme hodně starostí.... PCHE!
Jen výmluva hloupá!
Sami jsme si je nadělali
když nadzvířetem jsme se jmenovali,
cožpak to nevidíte?
Co teď zvířatům jen závidíte?
Snad to co jste nikdy nezískali?
a co to vlastně bylo?...
a je to tu zase...
co vlastně chceme?
Nevíme sami zdá se....

A tak dále nadáváme na boha, zemi
zaslepeni vlastní vizí,
jen my jsme dokonalí!!
vše zvířecí je nám cizí.....
Tak proč stále hledáme?
Proč?!.....