Pobláznění

Poblázněn jak malé kotě uvízlé na stromě,
plachost je mojí nejvěrnější zbraní,
všeho co mohu vzdávám se a tím to užírá mě,
vždyť s tvým polibkem lehké by bylo spaní.

A nocí šapitó změněno na hřbitovní kvítí,
co v trsech měsíčním světle poblouznění tančí,
kdy manéží své tělo vláčíš a oči ti svítí,
možné by bylo trápení o to vše snazší.

Kdy v doteky své oči svět měnil,
pro touhu co v korunách oblaků zapomněl,
poslední z posledních svých sil,
protože své srdce nikdy s nikým neměnil.