Život, láska,Trest

Skláním se nad tebou má lásko,
však vidím v tvých očích jen chlad,
jak já jen trpím,
snažím se své srdce obelhat,
však marně se snažím životu směr dát,
tak na co se snažím, když nemůžu se smát?
na co?......

život mi utíká a já jen o tobě sním,
skrývám se do ticha,
má žena spí, sní o mně neb co já vím,
však já stále bdím a myslím na tebe má lásko,

Stárnu, stárnu po jejím boku, bez tebe.....
život mi utíká.....nepůjdu do nebe
za tebou........
tak proč stále doufám a nadějí plýtvám?

Láska je krutá... bolí
utíkám před ní jak jen to jde,
však stále mi je v patách...
Co mám dělat?? jsem zoufalý...

Sedám si ke stolu,
má žena přisedá,
dívá se na mne, dívá se s láskou a já?
Prázdný pohled vrhnutý někam do strany....
musím jí to říct... musím....

chvilka ticha přerušená cinknutím příboru...
je to tu, otvírám své srdce té,
jež po mém boku stála roky,
pláče až srdce usedá....
je mi jí líto...

nejde se jí dívat do očí
a vidět, jak jiskra z jejích očí mizí....
co jsem to udělal?! .....
Náhle k ní cítím víc než jen soucit,
chci ji obejmout....chci ji utěšit.

Pláču.....
Pláče...
Pláčeme oba....

Jsem v koncích...
Zvedám se ze židle a odcházím.
Cítím její pohled,
zklamaný a ukřivděný,
píchá mně do zad jako nůž...

Usedám ke stolu v mé pracovně,
je podezřele ticho.....
přemýšlím nad tím co jsem udělal....
překuluji tužku mezi prsty a ptám se sám sebe....
co teď? ...

Ticho přetne náhlé cvaknutí.
Co jen to mohlo být?....
Pomalu se zvedám ze židle a vydávám se ke dveřím....
Otvírám .......

Ticho ... to ticho....

Hlava mi hoří...mám strach ...
blížím se do kuchyně.....
Ten náhlý pocit ..
bože jak mne pálí u srdce! co jen to může být ??!...

Už jen krok a jsem uvnitř...
Jako by mi nohy zkameněly...
nemůžu se pohnout...
volám na ženu ....Ticho.... Zlověstné ticho...

Hlavou mi probíhá tisíce myšlenek,
to ony mně tak pálí a rvou mi srdce...
Co jsem to jen provedl??

Nohy povolily, vcházím dovnitř...

Náhlý nával dalších myšlenek stoupajících do hlavy, když má bosá noha dopadá do kluzké červené kaluže z které sálá teplo....

Vidím ji ......
Leží tam s prázdnýma očima
na zemi mezi židlemi,
Jiskra v jejích očích zmizela
a zůstal jen žal a lesk nože
procházejícího jejím zlomeným srdcem....

Nohy mne zklamaly...
Padám k zemi do kaluže krve
a držím křečovitě ruku ženy,
které jsem tak ublížil

Ani nepláču....
jen tam klečím neschopen se pohnout
a už ani normálně myslet...

Dochází mi to ......
byla mou součástí,
její láska mi dávala sílu a naději...
Teď nemám nic......

Duše ze mně odešla s posledním dotykem
její chladnoucí ruky.....
Ukládám ji jemně do postele
a přikrývám ji jemnou péřovou peřinou,
kterou mi dala na výročí naší lásky.....

Odcházím do pracovny......
můj zrak se upne na zamčený šuplík,
skrývající mou krásnou zbraň,
o kterou jsem pečoval víc než o svou ženu která mně milovala....

Hledám malý klíček jež otevře zámek,
který otevře mou cestu ke svobodě....
Nacházím ho v malé skříňce,
v skříňce kterou mi dala ona,
abych si tam ukládal naše fotky....
měl jsem tam jen klíček.....

Vzpomínky.... Spalují mně .....
Třesou se mi ruce když strkám klíček do malé dírky....
a je tam..
Otáčím jím, zámek slastně cvakne,
jako by na tuto chvíli léta čekal...

Chápu se zbraně a přikládám si ji pomalu pod bradu...
vím že je nabitá, včera jsem ji leštil...
Třesou se mi ruce, sotva držím zbraň,
náhle mi škubne v ruce a .......

Je tohle konec? ...
Tak proč cítím bolest?..
Ty ostré světla pálí do očí jako peklo samo....
zhasněte... prosím zhasněte.....
chci vstát a jít zhasnout,
byl to přeci jen sen.. zlý sen ....

Ale co to ? .. necítím nohy, ruce .... tělo......
bože co jste to se mnou provedli, kde je má žena .....

Náhle si vzpomínám.. proud myšlenek jako horká řeka valí se mi do hlavy.... NEBYL TO JEN SEN....

Přichází doktor... sklání se nademnou a něco říká.. nerozumím mu.. strašně potichu mluví...
snažím se mu ukazat že nerozumím... nejde to....
Pochopil.. naklání se nade mně a povídá hrozné věci...

Ochrnul jsem ... uplně jsem ochrnul, nemůžu se hýbat, nemůžu mluvit...nemůžu se zabít.....

Ta bezmoc, to vědomí bezmoci....proboha....
Je to trest?.... Jistě.. Strašný trest před peklem avšak horší než peklo samo.... CHCI ZEMŘÍT CHCI ZEMŘÍT!!!...
Nikdo mně neslyší.... žiji a přeci jsem mrtvý.... a co je horší, všechny vzpomínky mi zůstaly v hlavě.. do posledního detailu... i pocity.... Bože odpusť mi....

Neodpouští.

Pečovatelka chodí každý den...
Rodina se o mne stará....
Ale já chci jen zemřít,
je to už to jediné na co dokážu myslet
ale nemohu to nikomu říct..

Už je to 2 roky...
stále žiji a stále trpím uvězněn ve vlastním těle,
jako v mučícím nástroji předsunutém samotnému peklu...
Pečovatelka už nechodí...
Došly peníze...
Zítra mne odvezou...
Bože jak dlouhý bude tento trest?!

Další rok....
Divný zápach starobiny
v ustavu pro nemohoucí je zničující,
doktoři a sestřičky pobíhají kolem
a snaží se něco dělat před nenadálou inspekcí... jsme zahrnutí péčí a láskou
Ale jen na chvíli .... jeden den....
Pak zase vše ve starých kolejích..... Ještě jsem si nezvykl...

Už je to pět let ....
naučil jsem se ignorovat okolní svět
a konečně jsem se smířil s tím co se stalo.....
Již mi zápach ůstavu přijde normální a vzpomínky na můj minulý život jsou kdesi daleko v mozku uložené a zamčené tam, kde na ně nedosáhnu...
ale tím mé utrpení nekončí....
stále žiji....

Šestý rok se blíží a já pomalu cítím,
že se blíží chvíle na kterou tak vroucně čekám...
Srdce bije jako zvon, dech se mi zrychluje...
zvuk přístrojů na které mně minulou noc napojili mně znervózňuje..
mám strach ....
den na který se 6 let těším....
přístroje zrychlujícím se přívalem zvuků značí můj brzský konec... jako by pípaly morzeovkou .. umíráš umíráš....
Prudká bolest na prsou..
záškub po celém těle ....
Já cítím !! už zase cítím......
Poslední bolestivý nádech,
už je to tu .. už to přichází.....
Bolest utichá... nic mně nebolí.. celé tělo zalije božské teplo a klid který cítím je nepopsatelný.....
Poslední výdech.....
Sbohem.......