Zbabělec...

Kolikrát se člověk sám sebe ptá,
Kolikrát si tu otázku pokládá.
Proč nemůže v poklidu žít…
Už netouží snít…

Nedokážu mu říct mám tě ráda,
Nedokážu mu říct chybíš mi…
Nedokážu udělat nic,
Protože mám strach.

Pro mnohé nepochopitelný,
Pro mnohé tak dobře známý.
Ale když se nedokáže ozvat sám,
Má to vůbec nějakou cenu?

Tak se ptám?
Proč ho člověk má milovat,
Když nemá to žádnou budoucnost.
Proč souží se pro nic,
Co za to nestojí.
Nechci už jen stát opodál,
Ale nedokážu nic udělat.
Chci, aby mě vedl,
Četl mezi řádky.
Aby mě vyvedl někam pryč
A dokázal říct,
Jak moc mě má rád…
Aby šeptal mi do uší pár krásných slov,
Aby dokázal mě zbavit strachu.
Ale…

Už nemám sílu dál bdít v tom snu.
Neslyšně se trápit.
Nechci doufat, ale chtít.
Nedokážu jít…
Od všeho odejít…
Nechat tě za zády jako vzpomínku.
Vím, že jsem srab,
Nic víc…
Jsem zamilovaná jako nikdy dřív,
Ale ty. Ty se to nikdy nedovíš…