Soud

Kráčím samotou,
našlapuji tiše,
změť snů a přání,
na svět pohlížím z výše,
z výše nebeské,
ale jsem tam sám,
brodím se bažinami touhy,
vstříc zhůry zásadám,
která jak jsem zjistil není,
vstříc Boží pomoci,
nyní už upadlé v zapomnění.

Chodidla jemně mraky olizují
a myšlenky chladnou,
v nezvučné nic se proměňují,
i přes to je slyším,
našeptávají.
Odejděte prosím,
nevím jak dál,
kudy jít a kam své kroky vést,
nechte mě se rozhodnout
koho mám do svého života vnést.

Rozsudek byl na svět vypuštěn,
už vím, už vidím,
ale nejde to,
pač Tě spatřím.
To je problém?
Ne, chyba je mezi námi,
propast, velká, hluboká,
už nikdy nebudeš moje maličká,
na rameni mi plačicí,
smíchy na mé hrudi končící.

Poslední možnost - propast zdolat,
jdi, rozběhni se,
již nemůžeš více zklamat.
Tak běžím, skáču, letím,
přímka na parabolu se mění,
já slzy vidím,
tvoje, moje, úsměv, pád,
díky lásko, měl jsem Tě rád.