Lovec a mláďata XVII.

Poslední kus dne se do noci ponořil,
když dorazili do srubu zpátky,
i Ouško byl asi rád, že vše přežil,
překvapivě skončily dnešní hrátky.

V kůlně na své místo se uvelebil
a během několika minut spal,
unavený tak, že se ani nenapil,
nikdo neví, zda se mu nějaký sen zdál.

Lovec otevřel okno do noci,
do srubu zavál počínající chlad,
po paměti natáhl se pro sklenici,
vtíravým pocitem hlásil se hlad.

Ještě zbyl kus pečeného masa,
k němu krajíc chleba si ukrojil,
dnes to ale byla dlouhá trasa,
všichni tvrdě spí, jak je unavil.

Poslední sousto notně whiskou zapil,
vzpomínky vrátil o mnoho let zpátky,
kdy jako mladý první zvíře zabil,
byla to škodná, smrt za zlaťáky.

K nabourání přírodní rovnováhy,
stačí přemnožení několika druhů,
ty zbylé ohroženy jsou záhy,
on stal se jedním ze zvířecích vrahů.

Nabídky dostával, za kouzelné ceny,
lovit krásná zvířata pro snobství jiných,
tomuhle vzpouzely se jeho geny,
za své rozhodnutí sklidil nejeden smích.

Prý je blázen, odmítat to bohatství,
mohl by si přece luxusně žít,
svět přírody však má být celistvý,
každý druh má tam zastoupení mít.

Náhle nechtěl být součástí těchto lidí,
proto rozhodl se tehdy odejít,
tak nádherná rána se hned tak nevidí,
když ve stopách sněhu může se projít.

Jediný, kdo mohl ho zadržet,
byla dívka s očima barvy smaragdu,
rozhodla se však jinému náležet,
s bolavým srdcem přijal tuhle pravdu.

Během několika dní sbalil své věci,
o opuštěném srubu v kopcích věděl,
v jeho bytě zbyly jen němí svědci,
snad správný to byl života předěl.

Odejít do divočiny a být svobodný...