Nemám chuť vymýšlet název pro nářek

Mám nevybouřené srdce,
ale bouřlivě dovádějící.

Plameny kanou uvnitř těla,
šlehají ze mně do dálky.

Jsou jedovaté, plné hněvu,
jsou jak žlučové korálky.

Napálená na vlastní blbost jsem teď
a je to jako ostrý hrot,
zapíchnutý ve tvrdé rozpraskané zemi,
obejmu ho svým sténáním
a párem kasárenských bot.

Každičký krok či úpěnlivý dech,
čaruje vzpupný rozpraskaný ret,
mámivě kvílí, je pod kopyty udusán,
toužím po odprostění,
chci najít v sobě svatý grál
... jít zase dál.

Nechť nadhled je mi znovu dán
a nápoj zapomnění,
co i když neposune dál,
alespoň umlčí můj úzkostlivý žal.