Koně a blázen a ona

A každý říká mi, že prý jsem blázen,
že hrách, jenž chci zasadit, je do zdi házen.

Že prý mám přání naivních duší,
že ale snílkům jejich sny sluší.

Nechci být snílek. Nechci mýt přání.
Nejsou li splněna, dýchat mi brání.

Ty jsi mi říkala, že co dám, se vrátí.
Tak proč jen rozdávám a čas se krátí.

Čím více daruji, tím více strádám.
Umírá duše má, navzdory radám.

Utápím slzy, psaním mých myšlenek,
uvnitř jsem zmrzlý a rozkvetlý navenek.

V hlavě my burácí divocí koně,
nechceš je zkrotit, však krmíš je hojně.

Nechceš je zkrotit a víš jak to bolí,
když koně dupou po úrodném poli.

Sama jsi poslala tisíce stád,
tím že víš, tím že znáš, že mám tě rád.

A pořád jsi na míle ode mne vzdálená,
přitom tak blízko, lámeš mi kolena.

Říkal jsem, že jsi zlá a říkal jsem věci,
které se říkají jen chladným přeci.

Ty však máš v sobě oheň a žár,
proč tedy mrazí, jak ledový spár.

Křičím tak nahlas a nikdo mne neslyší,
křičím svou motlitbu, je ze všech nejtišší.

Modlím se za stádo těch divokých koní,
jenž se mi v hlavě dokola honí.

Abys je zkrotila jediným obětím,
polibkem upřímným, trvajícím století.

Říkáš, že hřeje tě, jak mám tě rád.
Netrap mne. Miluj mne, už chci jen brát.

Bezmoc a chtíče činí mne hladovým.
Nakrm mne, napít dej mým přáním bláhovým.

Slíbím ti království peklo i nebe.
Slíbím ti tebe a slíbím ti sebe.