V osamělém tichu

Nad ránem osamělé ticho,
malé smutné srdce
s modlitbou nadějí
na rtech,
divoký svět okolo,
ta pustina beze smyslu,
láska není jen hra,
není to otázka peněz
ani pověsti,
láska buď je a nebo není,
ale nic se s ní nesmísí.

Mnoho západů slunce,
překrásných prosluněných večerů
prošlo a jsou za námi.
Mnoho vizí a svět můj
byl jen iluzí.
Právě dnes to vím.
Otevřela jsi mi oči
a já už vím lépe co chci
a co už nechci podstoupit.

Není v tom pláč ani smích,
snad vděčnosti náruč
a lítosti večerní louka.
Možná trochu stesku
a touha říci víc
ze svého citu.
Lásko, kráso, pravdo!
Volám stejně jako dřív
jen trochu jiný jsem.

Tvá náruč
přístav můj.
Tvé obětí
má spása.
Můj pláč
můj boj.
Tvá krása,
nesmíš zapomenout.

Miluji Tě,
miluji jí.
Divoký svět okolo
bez hlubšího smyslu,
tvůj svět je iluzí,
můj svět je iluzí,
ale láska, s tou se nezahrává.
Láska buď je a nebo není.
Lásku neprodáš ani nekoupíš.
Tak to vidím já.

Odlétám znovu na křídlech snů
ač jistě jsem ještě nikdy nepřistál.
Všem řeknu, že jsi láska má,
nemusíš se bát.
Lidem které potkám, stromům,
nebi i oblakům
i těm malým křehkým běláskům
na večerní louce.

Nad ránem osamělé ticho,
co bylo před tebou mne nezajímá.
Co je s tebou je zázrak.
Co bude po tobě je v Božích milostivých rukách.
Jen říci ti znovu chuť mám
že poklad jsi pro nás všechny
a můzou mých dnů podivných.