Hádky

Proč to začlo, nemám zdání,
někdy se to může stát,
že ty na mě, já na tebe
- že na sebe začnem řvát.
Jak slova mohou bolet,
člověk nemá ani zdání,
dokud to jednou nezažije,
než jej někdo slovy zraní.

Slaná kapka jako perla
třpytí se v koutku oka,
dnes proti sobě místo druha
mám v tobě svého soka.
I já jsem ti ublížila,
možná jsem tak trochu chtěla,
padly věty, zněly slova,
co říct jsem jenom v duchu měla.

Hádky nejsou moje hoby,
věřte mi, že vskutku ne,
ale v žádném vážném vztahu
vás rozepře nemine.
Hromy duní, blesky lítaj,
hrozná bouře tu zuří,
pak vše ztichne, vyjasní se
... a nastává příměří.

Poslední slza, kapka padá
na hladinu duše tvé,
z modrých očí, jak z oblohy,
slunce náhle vysvitne.
Už jsme si vše vyříkali,
možná trochu překotně,
tak už to na světě chodí,
kecá, kdo říká, že ne.