V drápech harpyje odtržen

S plíživou nicotou již krátí se dny,
jakoby naléhavě táhne voda v dál.
Na mém polštáři nechal si své sny
a vtisknout svůj život do ruky mé se bál.
Svět tě vnutil do mučidel,
máš teď co jiný by si přál.
Bez lásky tiskneš cos stvořil
a víle slastně zpívající u vřídel
celý tvůj obraz se zbořil.
Osamělá luna nad námi
společná pro povrchní stavení,
pláče, zoufá, ale nesmí, nelení
nabídnout svou ztracenou zář
a ukázat mi tvou, a tobě mou tvář.
Když sedím tu s bídou mezi vlnami...