nechápat, nepochopit

něco ve mně umřelo
nebylo to dítě
ale ta část, která se ti
vždycky snažila bránit

neutěšitelně řvu uvnitř sebe
nedokážu se uklidnit, utišit, zastavit
nedokážu se pohnout
potřebuju tě
se mnou

pořád to nechápeš

moje láska je od teď laciná
stejně jako já
už mi na tom nezáleží
všechno co dělám
je pro tebe

společný chvíle mizí z paměti
už když se loučíme
neumim si je uchovat pro horší doby
protože ta nejhorší je teď

cítím tě ze svý kůže
možná to ani nejsi ty
třeba voníme stejně
nebo tě cítit chci, tak tě
prostě cítím

mám strach
z pádu, z potápění, z pláče a probdělých nocí
mám strach milovat
ale už je pozdě

vždycky bylo

chci se usmát na slunce
vědět, že přece všechno
jednou přejde, bude dobrý
ale dneska je jako naschvál
zataženo

naděje umírá poslední
nikdy jsem na to nevěřila
věřim v nás dva
jenže ty ne