A jen strom mě poslouchal.

Matná je zášť toho deště
pěšky pláču na té cestě.
Krátká je přítrž mračen
ta co v srdci hledá původ,
v chůzi věčně zamčen
nenacházím k tomu důvod, …

Ticho se mračí všude z rohů
je tam ona, všude kde dám nohu
oko jí vidí jak vteřinu ticha
ona, duše v prachu se míchá, …

Dni bez pohledů, bez dotyků.
Snad sám, do zad vrazil sem si dýku.
A marné sny, bez duše pohledů,
ty sou všude kam já bídný mám dohledu.

Kde je ta její tvář, kde mám ji najít
jejího úsměvu zář, chtěl bych na poušti se napít.
Studna vyschla, pramen sem ztratil
jen osa mě píchla, nevidím kudy bych se vrátil.

Mluvím k stromu, co vedle něj stojím
jak je asi starý, a jestli bude přítelem mojím
na té cestě, nevím kam
do prázdna se podívám.

Pokud duše v prázdnu najdu,
spatřím nic a za poslední zajdu,
zajdu za roh prázdný též,
bude ticho a též duši moji řež!