Sněhurka

Sněhurka


Tak končí jedna pohádka ten příběh plný lásky i nenávisti k Tobě.
Vítr odfoukl poslední chmýří z bělostné pampelišky, já odcházím.
Srdce mám kamenné, Tys viníkem co zmrazil ho, jako bych byla v hrobě.
Teď jen trápíš mě a jako bys říkal, kůl do srdce Ti nakonec vrazím.

Už nevím co hřeje a co jen chladí, necítím doteky necítím vánek.
Jako oživlá mrtvola na tomto divném světě musím nedobrovolně žít.
Ach můj naděli, jsem velmi unavená, jak moc chybí mi spánek.
Proč vlastně žiji, když z celého srdce si nepřeji tu už dál být.

Chtěla bych křídla, taková co bělostní andělé na zádech nosí.
Jenom je roztáhnout, letět do neznáma a nikdy neusednout na zem.
Místo toho čekám, že za dalším rohem je smrt, co brzy mě skosí.
Nebude hřát slunce, nebudou svítit hvězdy, neuvidím bílý den.