Večerní

Vždyť ke kolejím patří ústa,
která na cestu dají polibek,
bez věčných závazků, jedna ze sta,
kdy v ruku tě tolikrát béře.

V jednotu nekonečného nic,
jak úhel beze všech dalších snů,
svůj záměr v potaz muka božích,
v ústa tiskne na nevidomou z kolejnic.

A přitom, přitom strádá nit,
co v nohách pavoučích za zlato,
za zlato štěstí navždy proměnil,
v potaz nocí a ještě temnějších dnů.

A tak ze tmy všech duší jednolitých,
bez otázek veškerých citů navždy zbavených,
vstříc všem nicotným snů,
kdy v pot dvě těla se spojují.