Třeba se setkáme..ve snech..zas..

S city neustále pokouším se prát,
nedovolím nikomu své srdce hřát...
A tak ptám se : " Osude proč?"

Sedím tu samotná, uplakaná,
jako růže čistá netknutá,
Stále uvadá můj květ bílý
a smutek v mém srdci neúprosně sílí..

Já volám a sténám,
dokola se točím,
nemohu dál bloudit..
Jen kvůli Tvým očím..

Očím, které skrývali tu lež..
Mnohokrát jsem řekla, že miluji Tě..
Ty ses mě často ptal : " Co po mě chceš?"
I tak jsem Ti věřila..jako hloupé dítě..

V tichosti noci mě objímá chlad,
odcházím lásko, přijdeš pro mě, snad..

Nechci tu zemřít,
své písně psát,
nechci odcházet
a pořád se ptát..

Dala jsem Ti svou lásku,
Tys ale odešel,
já nebyla schopna vydat hlásku,
náš čas zřejmě nadešel...

A tak ptám se, osude proč?
A odpovědí mi mělo být :
" Nic naplat, do reality vkroč,
nemůžeš pořád jen snít..
Snít zamilované sny,
musíš jít dál, jako dál plynou dny.."

A já s Tou bolestí vykročila,
jdu dál a své sny ztrácím..
Svému srdci jsem (ne)poručila,
te´d to krutě splácím...

Je to velký dluh vskutku,
odsoudila jsem sama sebe,
odsoudila k věčnému smutku,
stále pláču a pláče i nebe..

Odešli jsme lásko, každý cestou svou,
Ty jdeš do světla a já bloudím tmou...
Stále hledám, hledám Tebe,
ale ruku v ruce jen stíny se mnou jdou..

Bojím se lásko,
mé srdce se bojí,
umíráme,
ty rány špatně se hojí..

Když se tak zamyslím,
kousek po kousku poskládám,
i když na Tebe nemyslím,
hrozně Tě postrádám...

Nevyznám se sama v sobě,
tak žiji či ležím v hrobě?
Na city asi vážně nemám vlohu,
a co mám dělat? Modlit se k Bohu?

Už nemůžu dál,
asi už šílím,
budu bláznů král,
jen kvůli těm chvílím..

Za Tvým hlasem se otáčím,
něžně se jím unášet nechám,
prodírám se hustým bodláčím,
ale nevidím Tě a opět sténám..

Pláču ještě víc, zároveń se směju,
Vždy´t Ty ses neloučil,
Nevím kam mám jít, strachy se chvěju,
Stesk, ten mě málem umučil..

Smutek je vážně nelítostný lovec,
a já usínám nebo umírám..
Tak už mi nelži a řekni..
Tohle je vážně konec?


------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ano, te´d jako bez duše chodím,
Vyděšená, ztracená a bledá,
tím starým bahnem se brodím,
a mé srdce Tě osaměle hledá..

Pro potěchu srdce se usmívám,
ale když doma sedím,
hořké slzy zklamání utírám
a na hvězdy skrze sklo hledím..

Choulím se sama k sobě,
nemohu dýchat, nemohu se smát..
Proč zrovná v téhle době?
Když nemohu ani na nohou stát?

Kolena se mi podlamují,
chtěla bych vše vrátit,
Ty vzpomínky mě upalují,
to musím trápením svůj život krátit?

Ale co dělat mám, když srdce krvácí?
Mám jít s hlavou vztyčenou a zapomenout?
Vždy´t všechno se sype, naděje se vytrácí,
protože na Tebe myslím..nedokážu se napomenout!

Bože, jak mě ta bolest sžírá...
jak krutý může ještě život být?
Další kapitola v něm se uzavírá,
a v ní jsem já a prázdný byt..

Lásko, tak mě zabíjíš!!
Křičela jsem to na Tebe, Tys neslyšel,
s úsměvem to dál pomíjíš
a já vím, žes nadobro odešel..

Bože je láska hřích, že mě tak trestáš?
Můj život jen bolestí provázíš..
Co propříště na mě chystáš?
Doufám, že tím peklem také procházíš!

Tvou zaujatostí jsem vážně poctěna,
"veselé" verše pronáším..
Díky Tobě jsem samotou zazděna,
jen nechápu proč to tak odnáším..

Ty nenávidíš mě, já nenávidím Tebe,
slibovali jsem si věčnou lásku, že se nikdy nezradíme,
Te´d na to vzpomínám a trochu mě zebe
Důvod konce? Neznámý..a nikdy si ho nepovíme..

Snad chtěl jsi jen mé city ulovit,
pak sis to však rozmyslel,
necháš mě v tom utopit?
No, kdo by si to pomyslel?!..

Vždy´t jsme celkem š´tastní byli,
te´d neznáš moje jméno,
krásné chvíle, kdy jsme spolu žili,
Já nelituji, Ty ano..

Je mi líto, že jsi se mnou ztrácel čas,
já však ztratila mnohem víc,
třeba se setkáme ve snech zas,
Náš vztah měl rub i líc..

Nevíš, jak s city zacházet,
v životě se musíme hodně učit,
nemůžeme jen tak přicházet a odcházet,
To pak budeme ta srdce stále mučit..

Milovat Tě budu stejně jako Tě miluji,
Tebe to nezajímá, Tys mě opustil,
Ano svůj svět černobíle maluji,
ale já nic, to Tys to dopustil..

Rozum a srdce, to je rvačka,
pro Tebe je to však lehké...
Pro mě boj na život a na smrt, pro Tebe hračka,
snad proto, že nevidíš mé oči vlhké...

Nedokážu Tě nenávidět ani proklínat,
mohu si za to sama, já to vím..
Naše životy už se nebudou prolínat,
Nemohu si zvyknout, moc na Tobě lpím..

Dala jsem Ti všechno, byla jsem hluchá, slepá, němá...
Neuvědomil sis však, že kdo chce ještě víc, nakonec nic nemá..
Stejně jako Ty, stejně jako já, my jsme vlastně stejní,
Není život, nejsme my, ani láska..ta už vůbec není...

Naustálé jiskření, noci plné slasti,
nedali jsme pozor a chytili se do vlastní pasti,
Te´d nevíme kudy a jak ven,
Noc se rozplynula a přišel den..

Oba unaveni a naplněni touhou,
mysleli jsme na sebe, avšak myšlenkou pouhou..
Chtěli jsme činy, nechtěli jsem nudně žít,
já se vážně snažila, Tys to nechal být..

Oba jsme vinní, stejně jako nevinní,
kdo nás nezná moc do toho nevidí,
jeden druhého stejně časem obviní,
co bys taky čekal? Od lidí..?

Já jsem tady a Ty jsi tam,
počátek toho konce už ani nehledám,
Už mi to neřekneš, ale chtěla bych znát důvod,
už asi jen z principu, že každý problém má svůj původ..

Na druhou stranu, jsem na sebe pyšná,
i když můj život je jedna bitva krušná,
já stále pevně stojím a držím
i když touhou po útěku přímo hořím..

Miluji tě, děkuji..
Zničil jsi mou naději..
Vím, že už se opakuji,
ale i horší věci se dějí..

Miluji Tě, odcházím..
Zničil jsi mé sny,
a s bolestí se procházím,
ale plynu dál, stejně jako dny..

Možná si z toho nic nevezmeš,
ale jednou si snad vzpomeneš..

Na tu mladou, hezkou oddanou
co milovala Tě a Tys jí ublížil,
stále však držela, stala se Tvou poddanou,
nelitovala nikdy, že cestu svou jsi s její zkřížil...

To nebyla tak naivní, jen tomu tak věřila,
Ty jsi dokonalý hráč svých her,
pozdě si uvědomila, že to špatně změřila..
A tak zbyla jí jen slova na rtech : " Tohle není fér.."

Miluji Tě, to už víš,
ale mou bolest v těch slovech neslyšíš,
Opět se opakuji, ale to je jedno,
Já nejsem ta, kdo mě dostal na dno..

Není to tam hezké, to Ti řeknu,
Ale Ty snad čekáš až si kleknu
a budu se modlit a budu prosit,
ale já tu masku naivity nechci nosit..

Máš smůlu, tohle vážně bolí,
láska ta snad i slona skolí,
ale já mám sílu, držím jak skála,
toho, že to nezvládnu jsem se vážně bála..

Uznávám, nezvládám to až tak moc,
hodně zle mi je, když přijde noc,
dělat s tím nic nemůžu,
Ty nejsi ten kdo řekne: " Já Ti pomůžu.."

Ta rána bude bolet hodně dlouho, asi navěky,
možná už tam zůstane,
a možná zmizí bezděky..

Ztratila jsem od Tvého srdce klíč,
Tys ho tajně zamykal,
Te´d stane se ze mě fakt dříč,
už dřív se mi život vymykal...

Bude to těžké, ale musím vstát,
díky za upřímnost, ta mi dala..
Už nemůžu jen tak neš´tastně stát,
nemá to cenu, už jsem ten boj vzdala..

Nechávám Tě odejít,
nechávám odeznít Tvůj hlas,
naše cesty, zdá se, musely se rozejít,
třeba se setkáme..ve snech...zas...